V Japonsku na Hokkaidu už jsme pár sezón strávili. Tu minulou jsme ale chtěli jít o krok dál a Hokkaido poznat blíže. Vzali jsme dodávku, naplnili ji stoupacími lyžemi a dalšími potřebnými lyžařskými hračkami a procestovali ostrov ze severu na jih. Našli jsme krásné prašanové resorty ještě nezasažené turismem. Vylezli jsme několik vulkánů, okusili lokální kuchyni a poznali opravdové Japonsko.
Freeride na Hokkaidu
Hokkaido je nejsevernější a druhý největší japonský ostrov, rozlohou srovnatelný s Českou republikou. Až do druhé poloviny 19. století byl ostrov obýván původním národem Ainuů. Poté si japonský císař řekl, že by nebylo od věci území kolonizovat a posílit vliv na Dálném Východě. Ostrov dostal nové jméno Hokkaido („oblast severního moře“) a domorodé obyvatelstvo bylo postupně vytlačeno. Právě pozdní japonská kolonizace způsobila, že ostrov je v porovnání se zbytkem Japonska řídce osídlený. Kromě Sappora, které je město v pravém slova smyslu, zde najdete převážně rybářská městečka a horská střediska, přesný opak 35 miliónového Tokya.
Hokkaido se nachází na místě, kde se studený vzduch putující ze Sibiře přes Japonské moře střetává s pevninou. Meteorologii můžeme nechat stranou. Nám stačí vědět, že následkem tohoto jevu téměř neustále sněží a mnohým střediskům na ostrově se ročně dostává 14 - 18 metrů prašanu. Nejznámější resortem z různých freeride filmů je Niseko United. Tvoří ho čtyři vzájemně propojená střediska. Na Niseku jsou nejlepší otevřené sjezdy z vrcholu sopky Annupuri a prvotřídní noční lyžování v lesích. S 940 metry výškového rozdílu se řadí na první místa na ostrově co se týče délky sjezdů. Niseko je již v Asii a Austrálii dostatečně profláknuté, proto je dobré mít v záloze i další lokace, kde se nemusíte o prašan prát. Malé středisko Moiwa je ideální prašanová záležitost na jeden den. Další dva resorty v jihozápadní části Hokkaida jsou srovnatelné s Nisekem, co se týče terénu, ale ještě zdaleka ne tak objevené turismem. Rusutsu nabízí nejlepší lyžování v lesích a přírodní freestyle park pro ty, co mají chuť si trochu zaskákat. Kiroro je vyloženě japonská záležitost a tak se vám velice lehce může stát, že zde budete volný terén brázdit zcela sami. Chcete-li kromě lyžování poznat i japonský „city-life“, vyzkoušejte menší spoty v okolí Sappora jako Teine či Kokusai. Nesněží tu tolik jako jinde na Hokkaidu, když ale vychytáte „powder day“, užijete si rozmanitý terén, nejprudší svahy na ostrově a výhled na oceán jako bonus. V případě, že neváháte se pro ideální prašanovou lajnu i trochu zapotit, resorty v centrálním Hokkaidu nabízí ideální ski-alpinistické hřiště. O nichž se již dočtete na následujících řádcích v reportáži z našeho „road tripu“.
Vulkán Mount Yotei
První zastávkou našeho výletu je vulkán Mt. Yotei. Naši oblíbenou sopku jsme již v minulosti několikrát zdolali. Španělský kamarád Dani mi vyprávěl o známém, který se na sopku vydal před soumrakem, nahoře přespal a při úsvitu si dal luxusní 20 minutový sjezd zpět dolů. Nápadu jsme dali pracovní jméno "Yotei One-Night Stand" a samozřejmě se ho ihned chytili. Sehnali jsme ty nejteplejší spacáky, které může Niseko nabídnout, a o dva dny později jsme se postavili na úpatí sopky. Plán zněl následovně. V poledne nasadíme pásy, vystoupáme k chatce, která se nachází cca 100 výškových metrů pod vrcholem, pokocháme se západem slunce a ráno před úsvitem se vydrápeme na vrchol. Předchozí čtyřhodinový výstup na vrchol sopky mě naplnil optimismem, že bychom to maximálně za sedm hodin opravdu mohli zvládnout. Nic jiného nám stejně ani nezbývalo, protože jsme dopoledne měli ještě práci. Po třech hodinách příjemného stoupání po sluncem zalitém západním svahu Dani zhodnotil, že to dosud šlo až příliš hladce a přehlédl, že se mu z batohu náhle uvolňuje spacák. Jako ve špatném akčním filmu pak oba sledujeme ve "slow motion", jak spacák začíná nekontrolovaně hopsat směrem dolů a my s jeho trajektorií nemůžeme udělat vůbec nic. Můj kolega z lyžařské školy Dani není úplně nejzkušenější horal, takže upevnění životně důležitého spacáku na batoh očividně nepřikládal speciální péči. Po pár vteřinách se nám spacák ztratí z dohledu úplně a my se konečně můžeme naplno věnovat řešení otázky: Co teď? Říkám si, že vzniklou výzvu využiji k dodatečnému tréninku. Daniho posílám pomalu nahoru, své lyže a hůlky zapíchnu do sněhu a po zadku se spouštím dolů. Sklon svahu je stejně už tak prudký, že vydat se na misi bez lyží je ta lepší z variant. Po pár minutách netradiční jízdy vulkánem po zadku a o 400 výškových metrů níže nacházím naprostou náhodou Daniho spacák. S "velkou chutí" se tedy pouštím opět nahoru. Kolegu docvaknu po dvou hodinách stoupání. Hodinky ukazují 17:00, slunce dává najevo, že už se blíží konec jeho směny, a mně začíná být jasné, že náš výstup nejspíš nudný nebude. O hodinu později si už ale užíváme naprosto luxusní západ slunce, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Poté už jen následuje heroický výkon v podobě stoupání s lyžemi na zádech v prašanu. Kulisu nám dělá měsíc a společnost svit čelovky. Skutečnost, že Dani několikrát upadne a chvíli to vypadá, že ho budu hledat dole podobně jako spacák, zde nebudeme zbytečně rozmazávat. Na chatku dorazíme plni emocí v devět hodin v noci, vybalíme spacáky a usínáme během několika vteřin. Následuje budíček ve čtyři hodiny ráno, a už si to sypeme na vrchol, abychom byli svědky snad nejúžasnějšího východu slunce, jaký jsme kdy zažili. Sedíme s nohama svěšenýma směrem do útrob vulkánu a pozorujeme, jak se první paprsky derou přes horizont. Ještě chvilku rozmrzáme, nasazujeme lyže a sjíždíme k srdci vulkánu, kde vytahujeme snídaní. Regulérní piknik uvnitř vulkánu nezní jako špatný nápad. Poté vyběhneme znovu na vrchol a jedeme vstříc dlouhatánskému sjezdu zpět do údolí. Dlouhé a rychlé oblouky v prašanu; tohle se mi nikdy nepřejí. Spíš než lyžování se nám zdá, že se nad sněhem vznášíme. Pocit, kdy potkáváme lyžaře, kteří jdou ráno teprve na vrchol, také není k zahození. Dorazíme k autu a vydáváme se na západ k moři do naší další destinace.
Lyžování vedle oceánu
Next stop: - Iwanai. Dani zůstal kvůli pracovním povinnostem v Niseku, do party přibíráme Francouze Pierra a japonského lokála Kuriho. V Iwanai kdysi v rámci japonského lyžařského boomu vyrostlo malinké středisko. Nasvědčuje tomu starý rezavý vlek, který objevujeme cestou nahoru. Japonsko je s 500 resorty po Spojených státech druhé na světě v počtu lyžařských středisek. Mnohé z nich se však ukázaly jako neudržitelné a jsou buď vypnuté úplně nebo fungují jen o víkendech. Nefunkční vlek je pro nás dobrá zpráva. Na vrchol stoupáme úplně sami. Iwanai se nachází v těsné blízkosti moře takže vrcholová fotka je poměrně luxusní. Nemluvě o sjezdu. Letíme japonským prašanem a já si musím stále připomínat, že se nemohu kochat výhledem na moře a pozornost bych měl spíš věnovat stromům před sebou. Jako rodák z východních Čech nejsem úplně navyklý na kombinaci moře a hor, takže si nemůžu pomoci. Iwanai je ideální lokace na jednodenní výlet. Za den zvládnete 3 kolečka a do deníčku si budete moci zapsat 2500 vertikálních metrů jízdy v prašanu. My dáváme kolečko pouze jedno, máme totiž namířeno do vulkanického pohoří v centrálním Hokkaidu, Daisetzu.
Kuri, jako správný Japonec, striktně vyžaduje kombinaci prašanu, onsenu a pořádného jídla. První a druhou položku si odškrtáváme již v Iwanai. Následuje dlouhý přejezd do druhého největšího města na Hokkaidu, Asahikawa, kde si kromě pivka Asahi Dry zajdeme i na japonskou grilovačku. Místní hovězí je tak dobré, že když by mi někdo řekl, že do konce tripu již nebudu lyžovat a budu jen jíst japonské speciality, moc bych neprotestoval. Stylově tak zakončujeme druhý den výletu.
Nejvyšší vrchol Hokkaida
Nyní máme v plánu stanout na nejvyšším vrcholku Hokkaida, Asahi-dake. Letos sem zavítal mimo jiné profesionální lyžař Mark Abma se svým týmem. Japonsko se obecně ustálilo v hledáčku freeridových profíků. Natáčel se tu například ženský freeridový film „Shades Of Winter“ s vítězkou X-Games Emmou Dahlstrom. Na tzv. „pizza box“ (jednomístné lanovce v Niseku) jsme zase několikrát viděli Henrika Windstedta. Když je to tu dost dobré pro profíky, tak by jsme to mohli zkousnout i my. Nastupujeme do velké gondoly, která nás vyplivne nahoře přímo tváří v tvář sopce, kterou se v příštích 3 hodinách budeme snažit pokořit. Dnes fouká pořádny vichr, stoupání prudkým svahem má tedy daleko k poklidnému turistickému zážitku. Konečně se doplazíme nahoru. Vítr nám znemožňuje kochání, takže sundáváme pásy a pouštíme se dolů. Kdybych si vedl deníček, zápis z dneška by vypadal asi následovně: "Milý deníčku, dnes jsme zase vylezli na sopku. Japonské moře nalevo, Tichý oceán napravo. Cestou dolů se vyhýbáme páře unikající z útrob vulkánu. V resortu je jen hrstka lidí. Využíváme proto situace a dáváme ještě několik prašanových koleček na gondole. Usuzujeme, že jeden den je pro Asahi-dake tak akorát a vydáváme se do vulkanického komplexu Tokachi-dake.
Freeridové porno
Naší poslední štací je Furano-dake, hory v blízkosti známého stejnojmenného střediska. Lajn je tu na první pohled tolik, že bychom si zde vyhráli klidně i týden. Škoda, že dnes musíme zpět domů. Počasí nám přeje a my se pouštíme do naší šlapací rutiny. Tentokrát v tričku a slunečních brýlích. Co víc si přát. Cestou si všímáme krásně vyhlížejícího severního svahu a lehce přehodnotíme itinerář posledního dne. Vrcholových fotek už máme celkem dost, rozhodneme se tedy nepouštět se do zdolávání místního kopce a namísto toho sjíždíme prudkým severním svahem do zdejších lesů. Čistokrevné freeridové porno, mohu-li to tak nazvat. Nacházíme netknutý prašan, prudké svahy, různé skočky, žleby a přírodní u-rampy. Sjedeme do údolí a dáváme celou akci ještě jednou. A poté ještě raz. Když už si myslíme, že to je dnes vše, japonský kamarád Kuri vytáhne trumf ve stylu: "Znám tu nedaleko jeden onsen. Jsou tam tří přírodní bazénky rozdělené dle teploty vody a kousek od lázní mini-restaurant s nejlepším Izakaya jídlem široko daleko." „Kuri Tours“ opět nezklamaly.
Road Trip jsme zakončili ve velkém stylu a již máme namířeno do našeho japonského domova, Niseka. Nebyl by to Kuri, kdyby neměl v itineráři ještě nějakou perličku. V rybářské vesničce Otaru se stavujeme na prvotřídní sushi. Nevím, co dřív sníst, a přemýšlím, jestli mám Japonsko radši kvůli lyžování nebo jídlu. Požádáme o účet, a v tom přiběhne japonská servírka se čtečkou čárových kódu, ve vteřině přejede námi vytvořenou hromádku prázdných talířů a čtečka ji vyplivne celkovou sumu. Soudě dle designu jejího zařízení, už to v této vesničce používají nějaký ten pátek. Prostě "only in Japan."
XXXXX
Článek vyšel V ČASOPISU SNOW, WWW.SNOW.CZ
--
Jestli byste rádi zažili japonský prašan na vlastní kůži, mrkněte na naše freeridové kempy na www.sherpasride.cz
Autor:
Vojtěch Lím je lyžařský instruktor a průvodce. Pracoval například na Novém Zélandu, Rakousku či Japonsku. Pod hlavičkou Sherpas Ride pořádá Freeride Camp v Japonsku. Pro více informací mrkněte na www.sherpasride.cz nebo napište na vojta@sherpasride.com